Volby v digitálním věku

Jedním z nápadů, kterým se zaobírám už několik let, je, zda by se větší stability na politické scéně nedalo dosáhnout změnou uspořádání vedení státu či alespoň změnou, jakým způsobem se volí zastupitelé na nejvyšší úrovni. Záměrem těchto změn by však v žádném případě nemělo být zamáznutí nějakých momentálních nesrovnalostí, ale naopak řešení hlubokých strukturálních problémů, o jejichž existenci panuje shoda napříč převážnou částí politického spektra, jako jsou zajištění dlouhodobé kontinuity, ochota exekutivy k řešení palčivých otázek, jako je např. penzijní reforma, odstranění hluchých období těsně před a těsně po volbách a v neposlední řadě navrácení prestiže demokratických institucí.

Samozřejmě, jakákoliv změna v této oblasti by se musela provádět až s lékárnickou pečlivostí, ideálně po získání celospolečenského souhlasu a po ověření na nějakém vhodném modelu – kterým by mohly být např. Studentské Volby.

Návrh jako takový je do značné míry inspirován postavením Senátu za republiky ve starověkém Římě, kdy měl „roli nejvyšší autority“. Je však doplněn o některé prvky, které by nebyly možné bez využití nejmodernějších digitálních technologií, jako je dostup k datům a službám kdykoliv a kdekoliv.

Návrh stojí na třech základních pilířích: zavedení postavení Kandidáta, které by mělo sloužit k prověření kvality uchazečů na post v Senátu, samotném mechanismu voleb postaveném na principu kdykoliv a kdekoliv a nakonec vyhodnocení výsledku voleb, které bude mít průběžnou podobu. Pojďme si jednotlivé pilíře představit detailně:

1. Kandidát do Senátu

Má-li se někdo ucházet o privilegium stát se členem nejvyšší autority rozhodující o osudu země, měl by nejprve prokázat, že mu na osudu země opravdu záleží, a to průkazným a měřitelným způsobem. Možné způsoby, které mě napadly a které by se musely stát předmětem další diskuze, jsou:

·         1 – 2 čtyřletá volební období plně absolvovaná ve volených, leč neplacených funkcích např. v samosprávě

·         Úspěšné působení v exekutivě (např. na postu ministra)

·         20 let v armádě při obraně vlasti (ne někde ve štábu)

·         Finanční příspěvek státu v minimální nominální i procentuální výši (např. min. 1 milion korun a min. 10% majetku)

·         Udělení statutu Kandidáta jako součást udělení státního vyznamenání

·         Sebrání většího počtu podpisů občanů, např. 100 000, podporujících kandidaturu

Každý z Kandidátů by měl právo se rozhodnout, zda chce či nechce být volen Senátu, přičemž toto právo by bylo doživotní (pokud by nebylo odebráno např. v rámci trestního řízení).

2. Mechanismus voleb

·         Před první volbou (následně pak po dosažení plnoletosti) by každý volič dostal k dispozici např. 10 hlasů pro a 5 hlasů proti, které může, ale nemusí odevzdat Kandidátům dle svého výběru.

·         Po uskutečnění jakékoliv volby smí další volbu (má-li k dispozici ještě nějaké hlasy) učinit až po uplynutí určitého období (např. 100 dní či 6 měsíců). Může samozřejmě hlas odevzdat i Kandidátům, které volil v předchozí volbě.

·         Pokud volič hlasy použije, během 4-letého období se mu začnou obnovovat a za tuto dobu se mu obnoví zcela.

·         Volič se však může rozhodnout použít své hlasy i dříve – např. po 1 roce od předchozího hlasování použít nabyté 2 hlasy pro a 1 proti.

·         Pokud volič naopak hlasy nepoužije, bude je mít po nějakou dobu (např. 2 roky) stále plně k dispozici. Po této době se mu však hlasy začnou odečítat (polovičním tempem, bude tedy potřeba celkem 8 let, aby volič přišel o všechny své hlasy).

·         Volič, který přišel předešlým způsobem o všechny své hlasy (avšak nikdo jiný!), si je bude moci koupit zpět až do maximální výše např. za 10 tisíc korun za hlas.

3. Výsledky voleb

·         Po první uskutečněné volbě se nejlepších 200 (nebyl by lepší lichý počet?) nejúspěšnějších Kandidátů stane Senátory.

·         Po úplně první volbě dostanou též určitou dobu hájení, kdy nebude možné provádět volby (opět se může jednat o 100 dní či 6 měsíců).

·         Každý hlas (pro i proti) bude mít platnost 4 roky.

·         Po uplynutí doby hájení však mohou být Senátoři přeskočeni úspěšnějšími z Kandidátů, kteří členy Senátu nejsou. Pokud se tak stane, budou povinni jim uvolnit své místo.

·         Aby se zajistila určitá stabilita, může být upraveno, že se křeslo Senátora přenechá nejúspěšnějšímu z nesenátních Kandidátů až tehdy, pokud budou aktuální preference Senátora menší např. o 10% a více.

·         Senátor se rovněž může vzdát svého místa dobrovolně – pak se má za to, že nechce být volen do Senátu (nemůže získávat žádné další hlasy) a jeho získané hlasy tak postupně vyprší. Pokud by však své rozhodnutí později revokoval, mohou mu být přiděleny systémové hlasy proti, a to tak, aby jeho výsledné saldo bylo v nejlepším případě takové, jaké bylo v okamžiku vzdání se mandátu.

Pokusme se nyní domyslet, jaké důsledky by tento návrh měl, pokud by byl v nějaké takovéto podobě přijat. 

1. Především by nejspíš zmizel současný nešvar „teplých místeček“. Každý Senátor by se musel neustále snažit, aby jej voliči nevyšachovali pomocí hlasů proti, či hlasů daných jeho konkurenčním Kandidátům. V jistém smyslu by tímto byli politici odvolatelní. 
2. Ale myslím, že už jen samotný koncept Kandidátů by značně přispěl ke zkvalitnění politické scény. 
3. Zmizely by předvolební kampaně, resp. byly by permanentní kampaně, založené nikoliv na marketingu, ale na každodenní práci Senátorů, či nových myšlenkách, na základě kterých by se ambiciozní Kandidáti ucházeli o mandát. 
4. Jelikož by měl Senát pravomoci na úrovni celé země, byl by každý Senátor volený a odpovědný voličům celé země, nikoliv jen některé její části. 
5. Možnost hlasů proti by určitě zvýšila „volební účast“ (pokud má tento výraz v kontextu průběžné volby vůbec smysl). 
6. Jelikož je tento model poměrně blízko chování na sociálních mediích, zvýšila by se patrně i účast mladých (generace Y a Z). Toto jsou, myslím, důsledky jednoznačně pozitivní.
7. Mezi další důsledky, o jejichž pozitivnosti už můžeme diskutovat, by byla ztráta vlivu a moci politických stran. Respektive, ony i v římském Senátu vznikaly strany, ale dost odlišně, než jak je chápeme dnes. Díky tomu by se mohlo snadno stát, že po ustavení Senátu by vzniklo mnohahlavé stádo neschopné se usnést vůbec o ničem. Pokud by se jako dnes přiděloval mandát na 4 či dokonce 6 let, mohlo by to být dost zlé. Damoklův meč ztráty křesla by však mohl a měl Senátory donutit, aby se spolu naučili komunikovat. Ale nezakrývám, že určité riziko tu je. Na druhou stranu, pokud se podíváme na nedávnou historii a subjekty vzniklé kolem Víta Bárty, Tomia Okamury či Andreje Babiše – nebylo by bývalo lepší, kdyby do toho šli pánové hned od začátku jen sami za sebe?

Jinak, Senát by byl jednokomorový a měl by moc zákonodárnou. Senátoři by také volili zástupce moci exekutivní, kteří by však nemohli být zároveň Senátory (nebo minimálně po to období by byla automaticky pozastavena jejich možnost být voleni a zasedat v Senátu). Proto je možné, že spíše než celou vládu, by vybírali Senátoři jednotlivé ministry, a to na stanovenou dobu, přičemž by jim kromě zodpovědnosti za běžnou operativu mohli ukládat i speciální úkoly – obdobu klíčových témat z dnešního programového prohlášení vlády a přidělovat ke zvládnutí tohoto úkolu potřebnou lhůtu. Funkce prezidenta by v tomto modelu asi byla zbytečná. Senát by však v případě ohrožení státu mohl vložit moc do rukou nejvyššího velitele ozbrojených sil (obdoba konzulů či diktátorů).

Právo předkládat návrhy zákonů, by měl kterýkoliv z Kandidátů, stejně tak jako zástupci exekutivy a dokonce i široká veřejnost – pod podmínkou, že se za návrh postaví (podepíše) některý z Kandidátů.